PERSONÁLNÍ BIODYNAMIKA AOD

Navštívily tuto planetu před dvanácti tisíci lety kosmické lodi Nezemšťanů?

 Na tuto otázku i na četná jiná vzrušující témata, k nimž v tak netušené míre vybízí právě zárodečný stav kosmické archeologie, odpovídá jihotyrolský publicista Peter Kolosimo, autor knihy „Přišli z jiné hvězdy". Některé spisovatelovy interpretace a závěry se sice mohou zdát spíše smělé než přesvědčivé, ale to jim nikterak neubírá na poutavosti, zvláště pokud jde o odvážné hypotézy, jež stojí za zamyšlení.

STŘÍBRNÁ KOŠILE

  Pan John Spencer nebyl zrovna poctivec, protože kdyby byl, byl by mohl klidně zůstat v Mandžusku a nemusel by se odtud plížit za noci, aby po úděsně dlouhém cestování krajinami jako z noční můry dospěl v roce 1920 do Mongolská, stín sebe sama, vychrtlý po horečkách a strádání.

Tedy, pan John Spencer obchodoval se zbraněmi a omamnými jedy a zlé jazyky tvrdí, že si čas od času rád tiskl i peníze. Rozhodně by o něm byl později už nikdo neuslyšel, kdyby nebylo šťastné náhody, která nechala pana Spencera omdlít na stezce, používané buddhistickými mnichy. Zbožní mužové se ho milosrdně ujali, dopravili ho do proslulého kláštera v Tuerinu a tam o něj pečovali, dokud se zase nepostavil na vlastní nohy.

Další náhoda způsobila, že právě tou dobou v klášteře pobýval ještě jiný běloch zcela odlišných morálních kvalit, totiž americký cestovatel William Thompson, počestný obchodník a obdivovatel lamaismu, který byl už několik měsíců v klášteře vítaným hostem.

Thompson patrně vylíčil Spencerovi místní divy a poklady velice nadšeně, protože Spencer ani nečekal, až se úplně uzdraví, a začal brousit po okolí, jako by ho znenadání popadl nesmírný zájem o věci, které mu jeho krajan ukvapeně vylíčil.

Jednou ráno objevil dobrodruh v blízkosti kláštera nenápadné kamenné schodiště se zvětralými stupni. Otevření malých kovových dvířek mu dalo trochu práce, ale pak se octl v komnatě tvaru mnohoúhelníka asi o dvanácti nebo třinácti stěnách. Na různých stěnách byly zvláštní, Spencerovi nesrozumitelné kresby. Když si je pořádně prohlédl, našel mezi nimi jednu, která mu připadala známá. Bylo to souhvězdí Býka, které mu bylo povědomé z toho nejprostšího důvodu pod sluncem: v tomto znamení se totiž narodil a na řetízku u hodinek nosil čínský přívěsek se schematickým vyobrazením souhvězdí.

Bez nějakého zvláštního záměru, čistě v zamyšlení, přejížděl prstem po čarách. Když došel ke konci jedné linie, kde byly vyryty Plejády (Spencer nevěděl, že to jsou Plejády; místo identifikoval až později W. Thompson), zpozoroval ke svému údivu, že stěna povolila a bezhlučně se otevřela. Za ní byla tma. Spencer chvilenku váhal, ale pak podlehl zvědavosti. Tápal temnotou kupředu a právě, když už chtěl pátrání nechat, zahlédl v dálce zelenavý svit.

Tehdy nabylo vrchu Spencerovo praktické založení. Vrátil se, přitáhl zvenčí do komnaty veliký kámen a založil jím stěnu, aby se nemohla za zády zavřít. Pak teprve pokračoval v cestě.

Nepodařilo se mu objevit původ zeleného světla; připadalo mu to jen, že vyzařuje ze stropu. Spencer nepovažoval za nutné přijít věci na kloub, stačilo mu, že úzká štola, kterou procházel, byla pevně zbudovaná a nehrozila zřícením. Dělila se na dvě ramena.

Spencer se rozhodl, že se bude držet pořád vpravo. Bylo mu sice jedno, kterým směrem se pouští, ale nechtěl se vystavit nebezpečí, že zabloudí. Pochopitelně nevěděl, že volil právě cestu, kterou ukazovaly Plejády v pravém horním rohu otevřené stěny.

Nakonec se Spencer dostal až tam, kde chodba končila vyústěním do jakési haly; zelené světlo tam bylo jasnější a ostřejší. Podél jedné stěny byly seřazeny pravoúhlé schránky (počtem asi pětadvacet až třicet) a vypadaly, jako by se vznášely asi půl metru nad zemí. Spencer tomu jevu nevěnoval dále pozornost, snad jej připisoval nějakým neviditelným podpěrám. Všímal si výhradně schránek samých. Viděl hned, že jsou to rakve, ale to ho neodstrašilo. V duchu si pogratuloval, mysle na poklady, které tu jistě byly uloženy nebožtíkům k potěše.

S uspokojením konstatoval, že se víka dají lehce otevřít, a dal se do prohlížení. Ve třech prvních schránkách našel mrtvoly mnichů, oděné tak, jako se odívali Spencerovi hostitelé. Ve čtvrté byla žena v mužském oblečení, které mohlo být v módě tak před padesáti lety. V páté Ind v plášti z červeného hedvábí, v šesté muž, jehož oblek podle Spencera ukazoval asi tak na počátek 18. století. Návštěvníkovi se postupem času ujasnily dvě věci: za prvé to, že mrtvoly byly perfektně konzervovány, a za druhé, že patřily do různých období a byly seřazeny podle stáří, které se zvyšovalo s blízkostí zadní stěny.

V třetí rakvi od konce ležel muž zabalený do bílého prostěradla, v předposlední žena, jejíž původ byl Spencerovi nejasný. Ani stopy po vysněných špercích! Spencer rozmrzele zvedl poslední víko a zkoprněl: ležela tam bytost, oblečená do „jakési stříbrné košile", místo hlavy měla „stříbrnou kouli s kulatými otvory místo očí a vyčnívající oválnou ,věcí´ s malými dírkami místo nosu"; ústa to nemělo.

Spencer se vzpamatoval z překvapení a pokusil se těla dotknout, ale hned se mu dostalo napomenutí — mrtvý najednou doširoka otevřel velké kulaté oči a z těch vyšlehlo strašidelné zelené světlo.

Spencer nechal víko spadnout a s křikem se vrhl tam, odkud přišel. Po chvilce však zase nabyl duchapřítomnosti aspoň natolik, že zůstal stát a rozvážil si další cestu, jinak by se snad nikdy nebyl dostal ven. Sel pak ještě dlouho, a když byl konečně zase venku, zažil další leknutí. Byla už noc. „Ať jsem šel nanejvýš dvě nebo tři hodiny,“ prohlásil později. „Není možné, abych tam uvnitř natolik ztratil ponětí o času."

Po návratu do kláštera vyprávěl o svém dobrodružství Williamu Thompsonovi. Vyprávění bylo zcela nesouvislé, ale Thompson nevypadal nijak zvlášť překvapeně. Omezil se na to, že mluvil Spencerovi do duše a doporučil mu, aby o celé záležitosti zpravil mnichy.

Druhý den ráno zavolali Spencera k jednomu lámovi, který ho přijal s úsměvem a jednal s ním s takovou blahovůlí, která mu připadala takřka neskutečná. „Můj drahý, ubohý příteli," řekl mu mnich, „horečka s vámi sehrála ošklivý kousek. Proč jste neodložil návštěvy našich svatyň, dokud se nepozdravíte?"

Mnichova srdečnost dodala zvědavému hostu odvahy k otázkám o labyrintu, pohřebišti a „bezústé mrtvole". Lama potřásl hlavou. „Tam dole nejsou ani labyrinty, ani mrtví. Pojďte se mnou, cítíte-li se již při sile!"

Sešli spolu do podivné komnaty. Kněz se dotkl rukama stěny, která se otevřela. Oba vešli do štoly. Cesta štolou netrvala déle než deset minut a pak vstoupili do nevelké haly s oltářovitou římsou, na které byly seřazeny četně malé rakvičky. Žádná nebyla delší než nějakých 12—13 cm. Láma opatrně otvíral jednu po druhé. Byly v nich figurky, dokonalé miniaturní napodobeniny těch, které tam našel Spencer při předešlé návštěvě.

„Ve skutečnosti jste viděl tohle," řekl mnich s úsměvem. „Jsou to napodobeniny osobností, které obohatily zemi plody své moudrosti a které my uctíváme. Horečka, můj drahý příteli, vás omámila, takže jste věřil, že vidíte opravdové rakve. Jak se teď můžete přesvědčit, není tu ani žádné zelené světlo. Jediné, co tu svítí, jsou naše žluté lampičky."

Spencer se neodvažoval nic namítat, ale přece jen se nezdržel, aby se nevyptal na postavu s kulatou stříbrnou hlavou. „Velmistr, který přišel z hvězd," odpověděl láma. Ukázal na několik čar na stěně, u níž stál oltář. l tentokrát to bylo znamení Býka a Spencer si zase povšiml Plejád.

KAPESNÍ RAKVE  

Když se Spencer zase setkal s Thompsonem, řekl mu, že vůbec nepochybuje o pravosti svých zážitků. „Řekněme tedy, že jsem měl ještě trochu horečku," připustil, „ale je naprosto vyloučeno, že se mi něco zdálo nebo že bych byl v deliriu. Ztratil jsem v labyrintu podpatek a na začátku chodby jsem si kolikrát odřel ruce, jak jsem ohmatával skálu, abych nepadl do nějaké pasti. Ohmatal jsem látku šatů, do nichž byly mrtvoly oblečeny, viděl jsem vrásky a vystouplé žíly na jejich tělech. Deska, kterou jsem náhodou otevřel, byla vlevo od vchodu a ta, kterou otevřel láma, byla skoro proti, dokonce o kousíček vpravo. Mnich se mě pokoušel přesvědčit, ale ukázal mi jen miniaturní kopie toho, co jsem předtím viděl v originále."

John Spencer odešel z kláštera týden potom a už o něm nikdy nikdo neslyšel. William Thompson se ale vrátil domů do Ameriky a vyprávěl tam o podivné příhodě (nakonec byl příběh zveřejněn v časopise Adventure). Nikdy se netajil přesvědčením, že dobrodruhova výpověď odpovídala pravdě. „Sám jsem měl příležitost vidět v mongolských klášterech mrtvoly, které zůstaly uchovány po staletí, snad dokonce po tisíciletí," dodával, „a vyslechl jsem řadu vyprávění o ,stříbrných lidech', kteří přišli z hvězd."

K lamaistickému klášteru v Tuerinu se už pojilo tolik legend, že Thompsonovo vyprávění nikdo nebral úplně vážně. Jenže některé jeho momenty podněcují k úvahám, které mohou vypadat fantasticky, ale obsahují jisté pozoruhodné poukazy.

Spencerův „ztracený řas" mezi ránem, kdy vstoupil do podzemní štoly, a nocí, kdy odtud vyšel, se dá vysvětlit dlouhodobou ztrátou vědomí, vyvolanou prudkým otřesem. Svit v „kulatých očích" tajemného tvora by se dal objasnit tím, že světlo nedopadalo do očí, nýbrž na křišťálově destičky. Ale o zeleném svitu je zmínka ve všech zprávách o labyrintech podzemních chodeb, které se údajně prostírají pod celou Střední Asií. Nesčetní poutníci vídali až do 14. století v tibetském klášteře Khaldan mrtvolu reformátora Tsong Kaby, vznášející se volně ve výši asi dvaceti centimetrů nad zemí.

A malinké rakvičky, které Spencerovi ukázal mnich? Podívejme se pro změnu do Skotska a poslechněme si sběratele kuriozit Charlese Fořta, který hovoří o článku v londýnských Times z 20. července 1836:

„Začátkem července narazilo několik dětí, které hrabaly v králičích norách u skály, zvané Trůn krále Artuše, na vrstvu břidlicových destiček. Pod nimi objevily malou jeskyňku a v ni sedmnáct drobounkých, asi 7,5—10 cm dlouhých rakviček. Uvnitř byly dřevěné figurky, lišící se jak materiálem, tak výtvarným stylem. Rakve stály ve dvou řadách po osmi, sedmnáctá pak osamoceně. Nejspíš měla být počátkem nové řady. Nález vypadá ještě záhadněji, když uvážíme, že rakve byly zjevně ukládány jednotlivě, a to pokaždé v značném časovém odstupu. Rakvičky v první řadě jsou vesměs poškozené, druhá řada je mnohem zachovalejší; a jediná rakev v třetí řadě pochází podle všeho z doby zcela nedávné."

Není to žádná vylhaná historka. V dokumentech „Society of Antiquarians of Scotland" je o nálezu podrobná zpráva s vyobrazením dvou rakví a tří figurek. Fort hovoří o trpasličím národě z vesmíru, který má ve zvyku pochovávat podobizny svých mrtvých, a doplňuje to zvláštním tvrzením —že totiž řešení záhady by bylo možno objevit v poušti Gobi. Jsou snad podobné figurky jako v Tuerinu i v jiných lamaistických klášterech a v podzemních chodbách a zříceninách měst, které podle starých pověstí vybudovaly před mnoha a mnoha tisíciletími ve Střední Asii vesmírné bytosti? Pokud by Spencerův příběh odpovídal pravdě, mohli bychom z toho vyvozovat, že se Fort mýlil jen potud, že hovořil o trpasličím národě.

Takové analogie jsou ovšem značně fantastické, ale Spencerova a Thompsonova zpráva obsahuje dvě ještě důležitější podrobnosti, totiž poukaz na Plejády a bizarní tvar hlavy záhadného stvoření, které všetečného Spencera tak poděsilo. Je to hlava, která podle všeho zdání vůbec není hlavou, nýbrž přílbou astronauta s otvory pro oči a s výběžkem, kde může být řekněme filtr či nějaký dýchací přístroj.

Nesmíme zapomínat na jedno: stříbrná „hlava" neměla ústa, právě tak jako je neměly všechny ostatní postavy, které jsou podle mínění některých vědců památkou na pradávné návštěvy kosmických bytostí — od proslulého „Velkého boha Marťanů", jehož nalezl r. 1956 Henri Lhoté v Sefaru na Sahaře (adžerská náhorní plošina), po „Bílou paní hoggarskou", která byla objevena rovněž na Sahaře.

„Jejich oděv," říká sovětský letec Akratov, „se podobá našim kosmickým kombinézám, přílba je právě taková, jaké dnes používáme my. Dva ovály jsou pravděpodobně průzory nebo snad dokonce oči, chráněné ovšem skly. Čáry kolem krku nasvědčují spojení s oděvem, aby bylo možno hýbat hlavou. U některých figur jsou vyznačeny i ,švy' obleku, na jiných zase mřížkovitě antény."

Na australských útesech a v tamních jeskyních je takových kreseb nespočet. Australské národní museum dalo prozkoumat a ofotografovat jen několik z nich, ale i ty jeví dostatečné průkaznou podobnost s kresbami egyptskými. Hlavy „bez úst", odění, které nemůže být ničím jiným než kosmickým oblekem. Cožpak lze chápat ony prastaré kresby jako pouhé „lidské symboly z nejzazšího pravěku", jako to udělal jeden antropolog, když přitom víme, že australští domorodci žili nazí a žij! tak dodnes?

Největší zájem vzbudily postavy objevené v blízkosti Woomery. Jedna má na prsou znak, který zřetelně upomíná na určité kosmické obleky, na jiné jsou zakresleny dva předměty podobné sluchátkům. Nejzajímavější kresba je na okrouhlé skále. Odnikud ji není možno přehlédnout úplně celou. Skoro to vybízí k domněnce, že umělec chtěl zobrazit zároveň s kosmickou lodí i prostředí, které shora viděl.

Kosmická loď? Po zveřejnění Kilburnovy Panoramy o tom už nemůže být pochyb. Zkazka o události se předávala z generace na generaci a udržuje se dodnes. „Starý domorodec z poblíž usedlého kmene tvrdí," čteme, „že světlá postava uprostřed představuje ,velkého bělocha, který přišel z nebe', a kruh vlevo nahoře vesmírnou loď. Polokruhové kresby dole znamenají lidi, které tajemná bytost poučuje, a kruhy jsou stařešinové nejvýznamnějších rodů."

„Tyto kresby," řekl profesor Alexej Kazancev, „poukazují na neznámé tvory, kteří před mnoha tisíciletími navštívili Zemi. Musíme pokračovat v bádáních a diskusích. Můžeme uplatnit všemožné argumenty pro i proti, nesmíme jen jedno: nechat věc zapadnout bez povšimnutí."

Nové a nové objevy a podrobnosti potvrzují oprávněnost tohoto tvrzení. Poslechněme si sovětského vědce ještě jednou:

„Povšimněme si například kresby na skále v jednom alpském údolí (jde o Val Camonica, severně od jezera Iseo), kterou objevil francouzský archeolog Emmanuel Anati. Zobrazuje antropomorfní postavy se zvláštními ,pokrývkami hlavy', dosedajícími až na ramena. Mohlo by to být stylizované vyobrazení vzduchotěsných přílb ,cizinců'; nezvyklé jsou na ,pokrývkách hlavy' i vyčnívající hroty. V rukou mají postavy předměty ve tvaru pravoúhlého nebo rovnostranného trojúhelníka. Pokud nechceme připustit, že jde o stylizovaný luk a šíp (v tom případě by šlo o opravdu značnou stylizaci), musíme to považovat za geometrické symboly. Podle Anatiho se objevená kultura velmi výrazně liší od kultury sousedních kmenů; je daleko pokročilejší a vyznačuje se znalost! kovů a jejich zpracování. Těžko říci, jak dalece se oni lidé vyznali v geometrii, ale jistě se nebudeme příliš mýlit, budeme-li zmíněné trojúhelníky pokládat za symboly vědění. Nedávno objevil G. V. Sackij, spolupracovník Ústředního institutu pro krystalografický výzkum, kresbu na skále nedaleko vesnice Ochny na řece Sahimardan, 40 km jižně od Ferganu. Tato kresba se neobyčejně podobá alpským výtvorům. Tatáž stylizovaná, až na ramena sahající přílba, tytéž trčící hroty. Velmi zajímavá je i kresba, kterou našel učitel B. S. Salatonin v r. 1961 v horské obci Sarmyš blízko města Navol v Uzbekistánu. Vznikla před nejméně třemi tisíci lety. V nákresu uprostřed je dobře možně vidět raketu. Lidé kolem mají nějaký předmět na nose, který by mohl být dýchacím filtrem."

Kazancev uvádí jako další jednoznačný případ vyobrazení rakety etruský talíř, uložený v leningradském muzeu. Antropoidní tvorové s pokrývkami hlavy, které by mohly být přílbami astronautů. Bytosti letí na palubě lodi s raketovým pohonem. Dále je tu zobrazení „rakety" v Meroee, starém hlavním městě nubijské řiše, v základech domu, který podle všeho býval astronomickou observatoří.

Někteří lidé soudí, že dávných vyobrazení kosmických lodí je příliš málo, aby se z nich dala vyvozovat domněnka, že kdysi v pradávnu přistáli na Zemi nějací meziplanetární badatelé.

Vědci z Kazancevova kroužku uvádějí jako protiargument výčet všech pohřebišť a mohyl, jejichž tvar velmi značně připomíná kosmickou loď. Poukazují dále na to, že je možno vidět zpodobení kosmických lodí i v různých mytologických okřídlených zvířatech, hadech a dracích. Prohlašují ostatně za absurdní představu, že kosmické lodi musely být zhotoveny standardně, na stejném konstrukčním základě a při dodržení stejných tvarů.

Po celém světě jsou známy kresby na „Sluneční bráně" v Tiahuanaku, které podle některých vědců představují roboty v kosmických oblecích a raketové motory na iontový pohon. Nejpřesnější a nejpřekvapivější obražení je však v Palenque. Tento obraz se dá těžko vykládat jinak než jako podpora „kosmické" teze.

ASTRONAUT Z PALENQUE

Pyramida v Palenque stojí uprostřed rozsáhlých zřícenin z mayského období, 8 km od městečka, které jí dalo jméno. Objevena byla kolem roku 1950 a po léta ji prozkoumávala expedice archeologa Alberta Růže Lhuilliera. Bylo třeba mnoho měsíců namáhavé práce, než se podařilo vyklidit suť, která se za staletí z neznámých důvodů uvnitř nahromadila.

Palenque vyvrací tvrdošíjně udržovanou domněnku staré archeologie, že se americké pyramidy zřetelně liší od egyptských tím, že nesloužily jako pohřebiště. V Palenque byl totiž nalezen veliký sarkofág z červeného kamene, obsahující kostru 173 cm vysokého muže. Obličej byl zakryt nefritovou maskou. Čí pozůstatky to jsou? Někteří znalci tvrdí, že „bílého boha" Kukulkana. Jiní, opatrnější, soudí, že nějaké jiné mayské postavy, o které nic nevíme, ani jak se jmenovala, ani kdy žila. Pro všechny byl ale zarážející jeden detail — že totiž pozvednutí víka sarkofágu vyžadovalo použití moderní techniky. Byl-li však prostor příliš stísněný, takže desku vůbec nebylo možno pozvednout, jak ji tam vůbec dostali a uložili, kam patřila?

V Palenque najdeme další potvrzení našich domněnek o nesrozumitelných kresbách kosmických lodí. Rytiny na náhrobku byly vykládány nejrůznějšími způsoby. Když se ale reprodukce dostaly do rukou vědců, kteří se vyznali v problematice kosmických letů, vznikla teorie sice fantastická, ale logická.

Turinský časopis Clypeus, vydávaný skupinou lidí, kteří se zabývají ektobio-logií a kosmickými jevy, vyšel v říjnu 1966 s pozoruhodnou obálkou. Na první pohled to vypadalo jako ilustrace k nějaké science-fiction, ale byla to jen fotografie víka rakve z Palenque.

„Když nějaký národ chce zanechat poselství, které by vzdorovalo času, svěřuje je kameni, protože je to jediný materiál, u něhož lze hovořit o věčnosti," zněl komentář časopisu Clypeus. „Přesně tak to také udělali v našem případě mayští vědci. Tato čistá a vyrovnaná práce je jednou z nejjemnějších a nejkrásnějších, jaké jsou nám v této oblasti známy. Hlavní motiv je obklopen čtyřiadvaceti symboly, které upomínají na Sluneční bránu v Tiahuanaku; uspořádány jsou takto: devět nahoře (nebe), tři vlevo (západ) a tři vpravo (východ). Jistě je tu nějaká souvislost s řízením lodi. Vyobrazená osoba má přílbu a hledí k přídi lodi; její ruce pohybují pákou. Hlava je podepřena a do nosu je zaveden inhalační přístroj. Pták na přídi je papoušek, mayský symbol slunce. Na přídi jsou dále umístěny tři akumulátory energie, další takové vidíme rovněž ve skupinách po třech kolem celé lodi. Motor je čtyřdílný, pohon je za pilotem. V zadní části je zcela zřetelně vidět tryskající oheň."

Až bude naše věda pokročilejší, budou „technicky objasněné" kresby z Palenque, Tiahuanaku a jiných archeologických nalezišť možná sloužit kosmickému výzkumu. Že to není jenom nějaká science-fiction, můžeme se dočíst v tomto sdělení NASA vědci Zeissigovi:

„Naši pozorovatelé soudí, že hypotéza o obleku, který je vyobrazen na vámi zaslaných dokumentech, si zasluhuje velké pozornosti. Tento oblek byl nyní zhotoven v Los Angeles a předán generálnímu ředitelství NASA pro astronautickou výstroj; na jeho zdokonalení se bude dále pracovat. Dále vám sdělujeme, že spojovací zařízení, speciální obruby průzorů, pohyblivé spoje, kulovité závěry a zařízení pro udržení tlaku, tedy vše, co jste nám vypočetl a co vyplývá z fotografií, bylo na návrh zmíněného ředitelství vzato v úvahu při zhotovování obleku pro astronauty."

Jaké dokumenty zaslal Zeissig americkým úřadům? Fotografie a kresby některých zvláštních japonských sošek, které vědecky prozkoumal spolu se svým kolegou Macumurou. Figurky mají deformované hlavy a nepřirozeně zaokrouhlené rozměry končetin i trupu, který je pokryt kresbami.

V Japonsku se začaly zhotovovat sošky v pozdním jomonském období. Zpočátku to byly neotesané, primitivní, z hlíny modelované postavy, později už se na nich daly jasné rozeznat oči, nos, ústa, ruce, paže i nohy. A pak najednou přišly bizarní, deformované sošky zvané dogu, o nichž se soudí, že byly zhotovovány z hlíny a pak se k nim dělaly kamenné kopie.

Odborníky tyto figurky nemálo udivovaly. Obzvláštní zájem vzbuzovaly partie kolem očí, u některých dogu tvořené dvěma velkými oválnými výčnělky s oválným zářezem uprostřed, u jiných jakýmsi okénkem.

„Macumura a Zeissig," píše Kazancev, „byli přesvědčeni, že ,jomonský oblek' je věrnou napodobeninou jistého druhu kosmických obleků, jaké nosili návštěvníci z jiných planet. Astronauti je nepoužívali na Zemi, ale pouze k letům, pro něž je doplňovali o rukavice a boty. K podpoře své teze připomněli oba vědci podobiznu boha moudrosti Hitokotonusiho, který podle staré japonské ságy sestoupil na Zemi, aby naučil lidstvo moudrosti, a který si dal odevzdat veškeré zbraně. Tato antropomorfní postava s evropskými rysy obličeje, jíž se připisuje první odzbrojovací pokus na světe, je oblečena v ,jomonském oděvu' — jen přílba chybí."

Japonský expert Isao Wašio se o těchto kosmických oblecích vyjádřil: „Rukavice jsou upevněny na předloktí kulovitým uzávěrem; oválně průzory se dají úplně otevřít anebo přivřít na pouhou štěrbinu — na obou stranách je vidět páčky, jimiž se pravděpodobně nastavovala šíře průzoru; ,koruna' přílby je ve skutečnosti patrně anténou ... Kresby na oblecích neznamenají ozdoby, nýbrž zařízení na automatickou regulaci tlaku."

Američan J. E. Hernández říká: „Bytosti z jiných světů, jak nám je ukazují jomonské sošky, nejsou jediné, které na japonských ostrovech přistály. Ještě před nimi a dokonce i před legendárními Kappas (tajemní tvorové, podle názoru profesora Komacu mimozemského původu) viděla říše vycházejícího slunce jiné ,cizince'... Zbytky pomníků, které nám o nich dochovávají zprávu, se ještě dnes zrcadlí v moři a v jisté dny a jistou hodinu jsou viditelné, ale hned zase mizejí a ustupují zpět do skal ... podobně jako třeba v Marcahuasi, které je jedním z nejzáhadnějších míst na zeměkouli."

Navštívily tuto planetu před dvanácti tisíci lety kosmické lodi Nezemšťanů?

NEBESKÝ PŘÍSTAV

  Marcahuasi je pustá, nehostinná náhorní plošina ve výši 3 800 metrů nad mořem, spalovaná sluncem, rozpukaná nedostatkem vláhy, bičovaná větrem, taková malá ukázka měsíční krajiny, položená západně od peruánských And. Tři čtvereční kilometry zkamenělé hrůzy, kam se dostanete jen na mezku. Co se tam dá najít krom horečky nebo šílenství?

Peruánský badatel Daniel Růžo tam přesto vystoupil po neurčitých stopách nesouvislých, fantastických útržků starých textů a bájí. Našel několik zvláštních, zdánlivě bezvýznamných skulptur, které jsou jasně viditelné jen v době slunovratu a tehdy mají lidské obličeje. Společnost jim dělají podobizny předhistorických zvířat, spadající věkem přinejmenším do období 130—185 miliónů let před naším letopočtem.

Ale to ještě není všecko. Růžo viděl pahorek v podobě vlídné stařecké tváře. Vyfotografoval ho a po vyvolání negativu zjistil, že se rysy obličeje na filmu proměnily a obrázek ukazuje tvář mladíka v květu let.

Jaké tajemství se ukrývá za záhadnou tváří z Marcahuasi? Ze všech nám známých prostředků ukazuje onu proměnu jedině film. Vytvořit něco takového by nebylo jednoduché ani pro umělce, i kdyby využil všech prostředků moderní techniky.

Ale příslušníkům kultury Masma (Růžo ji tak pojmenoval po údolí a městě ve středním Peru) zřejmě prostředky nechyběly, když se jim podařilo změnit v malý ráj krajinu, kterou celé naše vědění nedokáže učinit obyvatelnou. Neznámí tam mimo jiné vybudovali složité zavodňovací zařízení, takže bylo možno zadržet obrovské množství dešťové vody a v období sucha jím pak zavlažovat celou přilehlou oblast. Voda stékala do dvanácti umělých jezer; dvou z nich Indiáni dodnes používají.

Při praktických snahách ale nezůstalo; na březích jezer stojí mistrovská díla umění, které je nám tak cizí, jako by to skutečně byly výtvory z jiného světa. Lidské a zvířecí postavy se zrcadlí ve vodě a jejich odrazy působí dojmem pohybu, tance a fantastické proměnlivosti.

Španělští kronikáři z dob zámořských výbojů píší, že Inka Tupac Yupanqui tyto skulptury velmi dobře znal stejně tak jako jiné jim podobné, které se určitě ještě dnes dochovaly v nepřístupných oblastech Peru. „Vytvořili je bílí lidé z hvězd... stvořili je k obrazu svému a k obrazu cizích národů, které žijí na čtyřech světových stranách ..." Tento poukaz na čtyři světové strany najdeme i na sochách v Marcahuasi, kde jsou vyobrazeni nejen bílí, žlutí a černí lidé, ale také příslušníci ještě jedné rasy, jejíž určení znemožnil čas.

„Bílí lidé z hvězd" museli opravdu přijít z nebe a sjezdit všechny kontinenty, když už v předhistorických dobách tak dobře znali všecky pozemské rasy. Našli jsme snad v okolí Nazca jedno z jejich letišť? Na tamější náhorní rovině se totiž kříží síť záhadných čar, vyvolávající dojem kanálů na Marsu a promíšená obrovskými obrazy známých i neznámých zvířat (jedním z nich je i legendární pták Ohnivák). Celý komplex čar a kreseb je však řádně viditelný jen ze vzduchu.

Uveďme k tomu vysvětlení, které podává profesor Pensylvánské university John A. Mason. Je sice zásadní tradicionalista, ale i on je nucen připustit, že je takřka nemožné vytvořit něco takového bez součinnosti letadel. Poukazuje na mýty předinckého období, kde lze nalézt hojnost narážek, že „božstva" pocházejí z Plejád.

A tak se zase dostáváme k tomuto souhvězdí — v Asii, v Americe, i v Evropě: na ostrově Yeu v západofrancouzském departementu Vendée je několik kopulovitých skal, které představují Plejády, jak byly v různých dobách viditelné asi mezi 10. a 7. tisíciletím před naším letopočtem. Zajímavé je, že Rekové souhvězdí pokřtili podle sedmi dcer Titána Atlanta, který byl odsouzen nést na ramenou nebeskou klenbu. Jméno se vlastně odvozuje od „pleo" (vyjíždím na moře). Rekové vyplouvali na moře vždycky v květnu, kdy Plejády vycházejí; a v době, kdy Plejády přestávají být viditelné, byly všecky lodi už zase v přístavech. V peruánských bájích se Plejádám říká „nebeský přístav".

Ale vraťme se na ostrov Yeu. „Přišli z nekonečna — a vytesali zemi — a vytesali nebesa," říká se v jednom sibylském vzývání, jež se prý týká druidů, keltských knězi. „A vtesali nebesa do země," by se k tomu dalo dodat při pomyšlení na kyklopská díla, roztroušená po celé zeměkouli.

V anglickém hrabství Somerset býval — podle zprávy francouzského učence Serge Hutina — močál, který za pradávné minulosti odvodňovali podle zvláštního plánu. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že linie přehrad a kanálů tvoří mapu hvězdné oblohy. Rovněž v Somersetu se kdysi před nedozírnou dobou změnily celé skalní ostrůvky a do skal byly technikami a prostředky, které si ještě dnes vůbec nedovedeme představit, vtesány podivné, nesrozumitelné útvary. Po celé Velké Británii nacházíme pozůstatky tajemných labyrintů, upomínajících na další astronomické mapy. Nejvýznamnější labyrint „Mig-Maze" (v Leighu, hrabství Dorset) už téměř úplně zmizel, ale v minulém století bylo ještě dobře možné se v něm vyznat. Zdá se, že i tady šlo o obraz Plejád.

Všechny tyto útvary jsou viditelné jen ze vzduchu, a to z poměrně značné výšky. Jejich stavba tedy logicky musela být řízena z nebe, ze vzduchu: Je snad tady klíč k druidským bájím, které vyprávějí o „kouzelných strojích", schopných jízdy po zemi, ve vzduchu i na moři?

VÝZVA VĚDĚ 

Pan Kiši se vzbudil vprostřed noci, vrhl se ke dveřím a cestou vrazil do stoličky. Jeho žena a syn se probudili také.

„Co se děje, táto?" ptal se chlapec. „Není ti dobře?"

„Ne, ne," potřásl starý rolník hlavou. „Venku se stalo něco divného. Bylo to jako hrom ... Nic jste neslyšeli? A to zelené světlo — taková zář..."

Matka se synem se po sobě ustaraně podívali. Neslyšeli ani sebemenší šramot a neviděli žádné zelené světlo. A otec Kiši měl v obličeji zvláštní výraz, takový nějaký skoro náměsíčný, ale přitom vnímal všecko, co se kolem něho dělo — dokonce řekl ženě: „Proč sis uvázala šátek? Snad jsi nebyla venku? To by mohlo být nebezpečné ..."

Žena ho hleděla uklidnit, ale umlčel ji posunkem ruky a řekl: „Buďte klidní a nedělejte hluk. Nehýbejte se z místa, ať se děje co se děje. Poohlédnu se trochu."

Otevřel dveře a vyklouzl ven. Žena a syn ho pozorovali oknem a viděli, jak se přikrčil do stínu, ale najednou se narovnal a začal gestikulovat, jako by chtěl uklidnit nějaký svůj protějšek. Pak stál asi pět minut celkem 'klidně a jen čas od času hnul rukama; vypadalo to, jako by rozprávěl s někým neviditelným. Posléze se otočil a vrátil se do domu.

„Tomuhle nerozumím," řekl. „Ne, tomu skutečně nerozumím."

„Ale co se vůbec stalo?" zeptal se ho chlapec.

„Viděli jste to přece sami také, ne?" odpověděl Kiši. „Byl to ve skutečnosti velký ohnivý drak, ne meteor, jak jsem původně myslel. Proč si vybral zrovna naši louku, to opravdu nevím. Ale z jeho břicha vylezli dva malí lidé a hovořili se mnou cizím jazykem. Snažil jsem se odpovídat, ale nerozuměli jsme si. Nastoupili zase zpátky do břicha nestvůry .. ."

Starý se odmlčel, složil hlavu do rukou a chvilenku nato se zhroutil v bezvědomí. Žena se synem ho uložili na jeho rohož a zůstali u něho. Starý sedlák po chvilce usnul klidným spánkem spravedlivých, a když se ho ráno na to starostlivě vyptávali, nechápavě na ně koukal a řekl: „Vy jste se zbláznili. Vždyť jsem celou noc spal jako zabitý."

Podobné příhody, jako je tato (vypsal ji americký novinář W. Jones), jsou v Japonsku ne snad zrovna na denním pořádku, ale přece jen dost běžné. Těžko se to dá svést na náměsíčnost. Ale co to tedy je? Podle mínění odborníků, nepříliš zatížených tradicionalismem, jde o atavistické vzpomínky, které se vynořují způsobem zatím vědecky neobjasnitelným. Mohli bychom na podporu této teorie uvést řadu podobných příkladů, ale o to nám tady nejde. S ohledem na náš cíl bychom tu chtěli říci jen jedno: Je zhola nemožné, aby značný počet japonských občanů, kteří neznají ani staré kroniky ani teorie moderních, předsudky nezatížených vědců, mluvili pouhou náhodou o věcech, které se jako vejce vejci podobají událostem, na něž se nám dochovaly památky po celá staletí, ačkoli znějí jako výplody nejodvážnější fantazie v oblasti science-fiction.

MOSTY OD HVĚZDY K HVĚZDĚ  

Staré japonské báje se hemží létajícími nestvůrami, měkce přistávajícími „hvězdami" a záhadnými tvory, kteří vystoupili z „dračího břicha". Mluví se tam ale i o jiných zvláštních příhodách, které ve světle moderních hypotéz vedou ke stejně překvapivým závěrům.

Na počátku japonské literatury stojí Kojiki neboli „Kronika prastarých věcí". Sepsal ji komoří Hijeda-No-Ar v roce 712 a obsahuje po staletí uchovávané pověsti, jak je vyprávěli toulaví pěvci a herci. V r. 720 kroniku zpracoval kníže Toneri, přeložil ji do klasické čínštiny a věnoval ji císařovně „jako důkaz jejího původu od Amaterasu, bohyně Slunce". Kronika dostala i nové jméno: Nihongi.

Už v Nihongi nacházíme množství podrobností o výskytu neznámých nebeských těles.

„Velká hvězda se pohybovala od východu k západu," čteme v záznamu o roce 637, „a bylo slyšet hřmot, podobný dunění hromu. Lidé říkají, že hluk povstal od létavice, jiní zase, že to bylo skutečně hřmění, ale buddhistický mnich Bin tvrdil: ,Není to létavice, nýbrž nebeský pes, jehož štěkot se podobá hlasu hromu.' "

Raymond Drake v knize „Kosmonauti starověkého Východu“ píše: Nebeský pes je hvězda Sirius. Ale buddhistický mnich neměl na mysli Siria, nýbrž to, o čem se dočítáme v prastarém čínském textu (známém jako Kniha hor a moří): ,Na horách nebeských bran je rudý pes, zvaný nebeský pes; jeho zář se šíří po celé obloze, a když pes jde po nebi, stává se hvězdou zdéli mnoha prutů (míra). Je rychlý jako vítr a jeho hlas je hlasem hromu; svit, který vydává, je jasnější blesku.' Zmínka o ,délce hvězdy' vyvolává představu kosmické lodi a označení ´nebeský pes' by mohlo naznačovat, že jde o kosmickou loď odněkud z oblasti Siria."

Britský badatel cituje ještě některé pasáže z Nihongi, které by rovněž mohly být zprávou o podobném úkazu. Zde uvádíme několik příkladů z knihy druhé:

640: „V den sedmý druhého jarního měsíce vstoupila do Měsíce hvězda."

642: „Na podzim, v devátý den sedmého měsíce, za vlády císařovny Ame-Tojo-Tokaro-lkaši-hi-Tara-ši-Hime, vešla hvězda do Měsíce na návštěvu."

681: „V šestnáctý den devátého měsíce se objevila kometa. V den sedmnáctý vešla do Měsíce planeta Mars." (Nejde samozřejmě o Mars, nýbrž o jiné nebeské těleso, které se mu podobalo barvou.)

Teď ale přejdeme k předpokládaným mimozemským astronautům a přidržíme se zase Japonska a Drakea:

„Doktor Jošijuki Tange nám podává zprávu o báji, rozšířené na Hokkaido. Vypráví se v ní, že Okiku-rumi-kammi (starý bůh Ainů) sestoupil do Maiopiry v zářící šinta (tam používaný druh kolébky), poučil lid Ainu, jak „žít správným způsobem", a zničil zlého démona. Nihongi hovoří o tom, že císař Kami-Jamato-lharo-Biko mluvil roku 667 před n. l. se svými nebeskými předky, kteří se vrátili do svých příbytků na palubě „sršící nebeské lodi" (odtud patrně pochází představa, kterou se Ainově snažili vyjádřit slovem šinta, kolébka, jež by mohlo v přeneseném smyslu slova znamenat i „kolébku kultury"; přinejmenším je pozoruhodné, že na starých kolébkách Ainů býval znak Slunce); vrátili se prý o 1792470 let později. Tato výpověď zajisté nesmírně potěší naše vědce. Než Ningi-No-Mikoto, vnuk Amaterasu, sestoupil z nebes po „plovoucím mostě" (kosmické létající těleso?), vyprávěli mu, že „na nebeské křižovatce stojí podivné božstvo s nosem 7 pídí dlouhým, jehož ústa a zadní část těla vyzařují živoucí světlo". Bohyně Uzumehime se k cizinci přiblížila a on se jí představil jako Sarute-Hiko. Oznámil jí, že i on má v úmyslu usadit se v Japonsku, a nabídl jí vzdušný most nebo nebeský ptačí koráb. Devět sluncí, která vyšla v r. 9 před n. I. nad Japonskem, se snad dá přiřadit k oněm deseti v r. 2346 př. n. I. nad Čínou, z nichž devět přemohl „božský lukostřelec". V obou případech se tak stalo v době svárů mezi obyvatelstvem. Uctívači Slunce věřili, že jev z r. 9 př. n. l. byl znamením, že nebesa opovrhují dynastií Jamato, která zotročovala své poddané."

Když jde o kosmické lety a mimozemské kultury, je namístě podívat se do Tibetu. Tato oblast prý předtím, než se tam zvedlo největší pohoří světa, bývala „rovinatým, úrodným ostrovem", obývaným těmi, kdo přežili zkázu Mu, kontinentu, který byl pohlcen Tichým oceánem. Tak se aspoň praví v nejstarších tibetských pověstech. Připomíná nám to jinou podobnou událost, totiž kosmickou katastrofu, při níž se potopila Atlantis a zvedly se Andy, takže kdysi kvetoucí přístavy vystoupily do závratných výšek.

Je to jen pohádka nebo záznam prastarých vzpomínek, které se váží k skutečným událostem? To, bohužel, nemůžeme vědět; víme jen tolik, že velká část dějin Tibetu je buď neznámá, nebo je zahalena mýty. Po Shipuye, prvním vládci země, patrně přišlo „sedm zlatých trůnů" a po těch „dvě vysoké bytosti". Silně to připomíná „božské dynastie" ve Vietnamu, Indii, Cíne, Japonsku, Egyptě a Řecku. Po dvou vysokých bytostech podle všeho následovalo „šest moudrých panovníků" a „čtyři mocní" — to nám připomíná mytologické polobohy a hrdiny. První tibetský král, jehož činy jsou historicky bezpečně doloženy, je rozhodně Námi Sontson, který podnikal v 7. století vítězná tažení od Číny až po Persii.

Raymond Drake píše: „celé rozsáhlé tibetské písemnictví je na Západě málo známé, ale archívy lamaistických klášterů si zajisté nijak nezadají s vatikánskými. Jen ke Kandžuru patří například 1083 spisů; jeden z nich, Tandžur, má 223 svazků. A zdá se, že by to bylo dílo neobyčejného významu, kdyby se jeho rozluštění věnovali lidé vědecky fundovaní. Prý se zabývá snad i tajemstvím beztíže, telekinese a využitím kosmické energie, jak naznačují indické texty. Jedna věc je zajímavá: to, co bychom při našich dnešních znalostech zavrhli jako přemrštěnou fantazii v oblasti science-fiction, je v tibetských pověstech naprosto běžné.

„Jedna barvitá tibetská pohádka," píše opět Drake, „líčí Sudarsomu, ,město třiatřiceti bohů', které leží ve vesmíru a je obehnáno sedmeronásobnou zlatou zdí; architektonický zázrak, třpytící se zlatem, stříbrem, beryly a křišťály; jeho božští obyvatelé mají ,dar zhmotnění'; všecko, co potřebují, si mohou utrhnout na stromech. Když se král Mandhotar zmocnil celého světa, zatoužil opanovat i nebesa, ale jeho bezuzdná ctižádost způsobila, že ztratil všecko, i život. Když MandKotar dlel ve vesmíru, bylo ,město třiatřiceti bohů' napadeno Asury; strašná bitva byla vedena nevídanými zbraněmi, paprsky, které dělají bytost neviditelnou, létajícími koňmi apod.; Asurové byli poraženi a zahnáni zpět do vesmíru."

ELEKTRICKÉ DESTIČKY

 V tom, co si nesčíslné generace předávaly jedna druhé, je nepochybné hezký kus fantazie, ale nebylo by správné připisovat bujné fantazii předků úplně všecko. Začtěme se například do článku sovětského vědce Vjačeslava Zajceva v měsíčníku Sputnik, a hned stojíme před zcela konkrétními fakty.

„Když v r. 1965 vyšla zpráva jistého čínského archeologa, udivila celý svět. Vědec čerpal z fragmentů vědeckých děl dávné minulosti a na jejich základě vytvořil ohromující teorii o kosmických lodích, které prý navštívily zemi před dvanácti tisíci lety. Německý časopis Das vegetarische Universum se k jeho bádání vyjádřil takto: „Za poslední čtvrtstoletí objevili archeologové, kteří se zabývali průzkumem jeskyň v pohoří Bayan-Kara-Ula na čínsko-tibetské hranici, celkem 716 kamenných destiček s nerozluštitelnými hieroglyfy, jejichž stáří se dá počítat na tisíciletí. Destičky mají podobně jako dnešní gramofonové desky uprostřed otvor, od kterého vychází, dvojitá rýžka, spirálovitě se vinoucí až k okraji.

Rýžky nejsou zvukovým záznamem, nýbrž představují nejpodivnější písmo, jaké kdy bylo objeveno ať v Číně, ať kdekoli na světě. Odborníci si dlouho lámali hlavu s rozluštěním, až nakonec čínští archeologové přišli tajemství na stopu. Výsledky byly tak dalekosáhlé, že Prehistorický ústav čínské Akademie věd nejdřív zakázal jejich zveřejnění. Nakonec ale přece jen udělil své svolení a profesor, který pátrání vedl, mohl se svými čtyřmi kolegy dát do tisku výsledky společného úsilí. Dílo vyšlo pod titulem, který v překladu zní: Rýhové písmo o kosmických lodích, které podle sdělení na destičkách existovaly před 12000 lety. V jeskyních pohoří Bayan-Kara-Ula žijí domorodé kmeny Ham a Dropa, slabí, malí, rachitičtí lidé, vysocí průměrně 1,27 m; dosud se je nepodařilo etnicky zařadit. Řada hieroglyfů, které pravděpodobně vryl do destiček nějaký prapředek Hamů, obsahuje toto poselství: „Dropové sestoupili na svých strojích z mraků. Naši muži, ženy a děti se před úsvitem desetkrát poschovávali v jeskyních. Když nakonec porozuměli posunkové řeči Dropů, pochopili, že úmysly nově příchozích jsou přátelské." Jiné hamské hierogfyfy vyprávějí o smutku nad ztrátou kosmické lodi, která ztroskotala při nebezpečném pokusu o přistání ve vysokém pohoří, a o nezdařených snahách postavit novou... Čínští vědci zbavili destičky všech nánosů, aby se z nich dalo vyčíst co nejvíc, a poslali je do Moskvy, kde jejich sovětští kolegové udělali dva velmi významné objevy. Zjistili, že destičky samy obsahují značné množství kobaltu i jiných čistých prvků a že nalezené kousky vibrují v nezvyklém rytmu, jako by byly elektricky nabité nebo připojené na elektrickou síť. Tyto okrouhlé, dvanáct tisíc let staré kameny byly a ještě pořád jsou výzvou vědě."

Několik starých čínských pověstí vypráví, že „z oblaků" přišly malé bytosti se žlutými obličeji. Pozemšťané si podivné hosty s obrovskými hlavami a malými těly ošklivili do té míry, že někteří na ně dokonce útočili a bili je.

Tato pověst teď zřejmě dochází vědeckého potvrzení. V několika jeskyních pohoří Bayan-Kara-Ula, píše Zajcev, našli archeologové a badatelé 12000 let staré hroby a kostry bytostí, které se podobaly lidem a mohly by podle našich měřítek být označeny za rachitické. Členové čínských expedic, které na tyto kostry narazily, oznámili, že objevili „novou, dnes už vymřelou opičí rasu".

Ale pokud je známo, opice ani nepohřbívají své mrtvé, ani nepíší hieroglyfy na kamenné destičky. V některých jeskyních, které sloužily jako pohřebiště, byly nadto nalezeny kresby Slunce, Měsíce a hvězd; mezi jednotlivými nebeskými tělesy jsou hejna drobných, asi jako hrášek velikých kruhů, které se podle všeho zdání podobají hornatému povrchu Země!

Z: PETER KOLOSIMO: SIE KAMEN VON EINEM ANDEREN STERN. NAKLADATELSTVÍ LIMES VERLAG, WIESBADEN, 1969 ¨

Zaujaly Vás myšlenky archeoastronautiky? Napište nám! ČsAAA, csaaa@kpufo.cz * http://www.csaaa.eu 

Archiv KPUFO/ČSAAANavštívily tuto planetu před dvanácti tisíci lety kosmické lodi Nezemšťanů?

Převzato z http://www.kpufo.cz/portal/