Stát na kouření vydělává, prohlašují ministr zdravotnictví Leoš Heger a ministr financí Miroslav Kalousek. Daňový příjem 60 miliard ročně, výdaje na léčbu nemocí způsobených kouřením šest miliard korun ročně. Jednoduchá matematika slibuje magickou jistotu desetinásobku. Problém je ale v tom, že tato studie, na kterou se pánové odvolávají, nebyla zveřejněna, a není tedy jasné kdo, jak ani na čí objednávku ji vytvořil.

Přitom existuje řada výpočtů s diametrálně odlišnými výsledky. Např.:

• zisk 25,5 (resp. 32,7) miliardy;
• zisk 5,8 miliard,
• ztráta 15 miliard,
• ztráta 40–50 miliard.

První číslo najdeme v časopise Liberálního institutu Terra libera (resp. vylepšenou verzi později v Hospodářských novinách). Druhá studie vznikla na objednávku tabákové společnosti Philip Morris, která se za ni pod celosvětovým tlakem následně omluvila. Třetí vydal Ústav preventivního lékařství Masarykovy univerzity, čtvrtá je z Centra pro závislé na tabáku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Rozpornost čísel bije do očí. Bližší pohled na metodiky jednotlivých studií ukazuje, že čím komplexnější a důvěryhodnější propočet, tím vyšší je výsledná ztráta.

Plusy a minusy

Na ziskové straně nerovnice se uvádí výnos ze zdanění tabákových výrobků. I tato položka se překvapivě určuje jen odhadem. Přitom se zapomíná na to, že peníze, které kuřák utratí za tabákové výrobky, by jednoduše utratil za něco jiného (sice s nižší mírou bezprostředního zdanění, zato však pravděpodobně s delším daňovým koloběhem, a tudíž se srovnatelným daňovým výnosem).

Problematickou kategorii tvoří náklady „ušetřené“ na starobních důchodech. A to nejen eticky – předčasná úmrtí se ekonomice rozhodně nevyplácejí, navíc na následky kouření se neumírá ze dne na den.

Ztrátová strana nerovnice je ještě komplikovanější. Studie se pokoušejí odhadnout, kolik stojí léčba následků kouření. Těžko se však připočítávají například náklady za komplikace léčby nemocí, které primárně kouření nezpůsobilo. Naprosto se do čísel nedá převést fakt, že léčení neznamená vyléčení. Něco jiného jsou náklady na léčbu těch, kteří jsou léčeni, a něco jiného škody na zdraví celé populace. Tabákovému kouři se nevyhne nikdo (pokud máte štěstí na rodinu, sousedy a pracoviště, stejně vás kouř dostihne na ulici, zastávkách hromadné dopravy, v restauracích atd.). Dále mezi (obtížně kalkulovatelné) ztráty patří nižší produktivita práce a další veličiny.

Stát, nebo společnost?

Nevěřím proto na seriózní „číslo", které ukáže, jak se kouření (ne)vyplácí. Stačí přece konstatovat, že se nevyplácí. Proč tedy většina českých politiků kouření nechce omezit? Důvodem je jejich uvažování v krátkodobém a omezeném horizontu státního rozpočtu. Stát tak krátkodobě „vydělává“ na úkor zdraví společnosti. Přitom právě zdravější společnost je klíčem k dlouhodobě vyššímpříjmům státu.

Mediální vyjádření ministrů Hegera a Kalouska jsou zcela ostudná. Zvlášť u ministra zdravotnictví nelze tolerovat, aby prohlašoval, že stát na kouření „vydělává“ (i kdyby to byla pravda, jako že není), tedy upřednostňovat pochybné příjmy státního rozpočtu nad zdravím celé společnosti.

Psáno pro Hospodářské noviny